Zdroje: games.cz, hrej.cz
Painkiller je značka, kterou si pamatuje několik generací hráčů, je návrat úspěšný? To se dozvíte z naší recenze.
A tady musím hned na začátku zklamat fanoušky originálu, protože tato inscenace má s předchozími díly společných několik modelů zbraní, nepřátel a obecný nástin zápletky. A to je nehorázné vykrádání kooperativních stříleček, zejména druhého Vermintide a další produkce ze stáje Fatshark. A je to opravdu drzé, protože samotná úvodní sekvence je kopií výše zmíněného titulu a pouze v podstatě nahradila skavenské vězení za Očistu. A přiznám se, že jsem si to ještě dokázal odpustit. Mám za sebou stovky hodin strávených ve Vermin a Darktide. Aby se to však vykompenzovalo, musela by být hra polského studia dobrá. A ona prostě není, prakticky ve všech ohledech kromě jednoho.
Obrys pozemku
Děj, jestli se to tak dá vůbec nazvat, nás zavede do Očistce, kde se jako jeden ze čtyř antihrdinů utkáme s hostiteli vedenými padlým andělem. Problém je v tom, že hra je strašně krátká, má jen devět úrovní. Všichni musí skončit za méně než čtvrt hodiny a nijak zvlášť nespěchat. Vzor je vždy stejný – hráč se dvěma společníky (živými nebo poháněnými umělou hloupostí, protože jinak se to těžko řekne) jde do arény, kde vraždí stovky více či méně mocných démonů. Někdy splní cíl, dostane body, projde se chodbou, poslouchá středoškolský humor bez jakéhokoli hraní, další arénu… a tak dále třikrát až šestkrát za misi. Občas narazíte na šéfa, který je samozřejmě houba na kulky.
Arzenál
Nepomáhá ani to, že arzenál je velmi chudý. Kromě hmoždinky a kuše pro kotoučové pily, které získáme v tutoriálu. Zbytek je naprostý standard FPS hry, jako je samopal, brokovnice nebo revolver. Trochu variability přináší fakt, že každá zbraň má alternativní režim a několik cest upgradu. Styl hry ale nijak výrazně nemění a přiznám se, že jsem to celé dokončil se startovací výbavou, jen ji mírně upravil. Tarot, který kupujeme v boosterech jako Pokémon nebo jiné MTG karty a který slouží k úpravě parametrů misí, je o něco lepší. Jako je způsobené poškození nebo vylepšování získaných surovin. Tento aspekt má však i velkou nevýhodu: karty jsou jednorázové a balíčky s nimi (z nichž vybíráme jen jeden) jsou velmi drahé. A oprava poškozené karty je neúměrně drahá.
S kým budeme hrát?
Je tu také otázka výběru postavy, kterou budeme hrát. Tvůrci to propagují jako mimořádně důležité rozhodnutí. Ve skutečnosti jediný rozdíl mezi nimi je hlas a doslova JEDEN modifikátor, například o pár procent více bodů poškození nebo zdraví. Nic, co by se nedalo vyvážit mnohem výkonnějšími kartami. To vše znamená, že Painkiller je jen bezmozková šlamastika, velmi dynamická a místy s pěkně navrženými lokacemi. Nejde však o nic jiného, než o odstranění hord nerozlišených démonů. A takové tituly jsou samozřejmě také potřeba, ale na trhu je spousta, které to umí neskonale lépe.
Audiovizuální nastavení
Vizuální stránka Painkilleru je přinejlepším průměrná. Již dříve jsem zmínil, že některé lokace jsou zajímavě řešené a za tímto názorem si stojím. To však nic nemění na tom, že se dají hrát v rychlém tempu. Textury a osvětlení zanechávají mnoho přání. Jediným aspektem hry, který je špičkový od začátku do konce, je soundtrack. Heavy metalové riffy dokonale ladí s atmosférou a tempem hry. Pokud jste příznivci těžkých zvuků, podle mého názoru se vyplatí koupit si soundtrackové album (pokud nějaké vyjde), než hru samotnou.
Celkově je Painkiller bezmozkový zádrhel, u kterého si můžete odpočinout, ale pro mě to bylo spíše o zaměření na hudbu než na samotnou hratelnost. A o to asi nejde. Je to škoda, protože původní, ač také jednoduchý titul, byl mnohem lépe udělaný.
Grę do recenzji dostarczyło Anshar Studios.
