V minulosti byly vtipy od fyziků zřejmě tak špatné, že bylo třeba vymyslet nový způsob komunikace, aby jim bylo rozumět. Tuto variantu používáme v běžném životě dodnes.

Co bylo výchozím bodem? V roce 1982 na univerzitě Carnegie Mellon ve Spojených státech napsal profesor Scott Fahlman vtipnou zprávu na interní fórum univerzity. Jeho vtip byl při několika příležitostech nepochopen, což vyvolalo debatu o efektivní komunikaci na univerzitě.

Profesor zveřejnil zprávu, ve které údajně vysvětlil, že výtah byl „kontaminován rtutí a utrpěl nějaké poškození požárem“ (přes arsTechnica). Říká se, že odkazoval na předchozí fyzikální problém kolegy, který se údajně týkal rtuti a svíček.

Vtip ale prý nefungoval a několik lidí prý vzalo varování vážně. Ani po dalších vysvětlujících příspěvcích nedokázal všechny přesvědčit o opaku.

Problémem byl podle profesorů z Mellon University nedostatek mimiky a audiovizuálních podnětů, které lidé nevědomě dávají během rozhovoru nebo telefonátu. Prostý text z fóra nemůže replikovat lidské emoce a podprahové signály. Vědci si také kladou otázku, jak může vzniknout strach z používání telefonu.

Řešením problému byly tři jednoduché znaky

Jak se situace vyřešila? Nepovedený vtip vedl k diskusi o lepší komunikaci a nakonec k předchůdcům našich emotikonů.

Různí profesoři předložili různé návrhy ohledně viditelnosti sarkasmu a komedie. Někteří říkali, že každý vtip musí být označen interpunkcí, jako je symbol % nebo *.

Nakonec profesor Fahlman oznámil svůj vlastní nápad pomocí symbolu „:-D“. Má sloužit jako značka pro humorné texty. Jednoduchý nápad byl tak dobrý, že se rozšířil a stal se předchůdcem moderních emotikonů. Namísto označení vtipů lze nyní emotikony dokonce považovat za souhlas ve smlouvě.

Jak se z jednoduchých postav staly emotikony

co se stalo potom? Ještě nějakou dobu trvalo, než se v textové zprávě objevil první skutečný emotikon. Podle Spolkové agentury pro občanské vzdělávání se drobná grafika rozvinula až na konci 90. let.

V roce 1999 japonský designér Shigetaka Kurita vynalezl malou grafiku, kterou lze připojit k textové zprávě. Tyto symboly vzaly za základ předchozí emotikony a vytvořily první emotikony.

Zpočátku existovalo pouze několik výrazů obličeje, předmětů, míst a několik symbolů, které bylo možné připojit k textové zprávě. Do roku 2005 jich bylo kolem 76 kusů. V roce 2010 již existovalo více než 1000 různých malých symbolů. Lidé také vnímají symboly odlišně: Studie o emotikonech ukazuje, že mladí a staří lidé mají různé vnímání a starší generace je často interpretují nesprávně.